Asi před týdnem se mě zeptali žáci 9.A, zdali by mohli na Mikuláše dělat Mikuláše. Musím říct, že mě jejich zájem potěšil. Sami si zašli na první stupeň a domluvili se, připravili si kostýmy a ze svého dokoupili sladkosti, aby se dostalo na všechny děti. Třeba i na ty zlobivé, které se jistě po návštěvě čertů určitě polepší. Ve středu ráno si přišli pro kostýmy a já doufal, že si přece jen v tom pytli, který mají s sebou, neodnesou ty největší zlobily.
Ten den byly děti na naší škole opravdu neklidné. Pořád tak nějak synchronně pobíhali a motali se po chodbách, šuškali si a rozhazovali rukama. A to nejen naše drobotina! Viďte, žáci osmých ročníků. Všechno bylo jasné, když jsem zaslechl jekot: „Čerti jdou!“ Ve středu se tohle heslo ozývalo na chodbách naší školy docela často. Hrrr, kolem mě se prohnalo stádo třeťáků. Otočím se a něco mi není jasné. Ty děti před čerty neutíkají, naše děti běží čertům, Mikulášovi a andělům vstříc! Za chvíli se můžeme jen těžko dostat na druhou stranu chodby. Andílci rozdávají bonbóny, zatímco čerti si rukama černýma od uhlí značkují ty méně hodné. Je jich opravdu hodně. Dnes večer si mnoho dětí bude muset doma řádně umýt obličej. Naštěstí zvoní a žáci se šourají do svých tříd. Prohlédnu si pozorně ty svoje deváťáky a spokojeně přikývnu. Andělé jsou roztomilí, čerti vážně příšerní a Mikuláš je vysoký. Všechno jde dobře, jen toho uhlí by na zemi mohlo zůstat o něco míň. Ale co, děti jsou spokojené a paní učitelky si letošní nadílku taky pochvalují. A na to, jak probíhala návštěva Mikuláše ve třídách, se můžete podívat sami.
Karel Dvořák, třídní učitel 9.A
