Už popáté během čtyř let jsme se vypravili do našeho hlavního města. Vždy s jiným cílem, vždy s jiným záměrem. Tentokrát byla ústředním bodem výstava o lidském těle. Vybrali si ji už na podzim žáci 9. C a později se připojili i jejich spolužáci z 9. B. Takže pro mě a paní učitelku Svobodovou to znamenalo vidět Prahu dvakrát po sobě. Pro každou třídu jsem si totiž připravil odlišný program, společná zůstala jen výše zmíněná výstava.
První byli na řadě moji žáci z 9.C.
Výstavu Body: The Exhibition zvládli na výbornou. Žádná jiná třída, s kterou jsem na této výstavě byl, nebyla tak pozorná a soustředěná. Prošli jsme deset sálů, které byly věnovány jednotlivým oddílům lidského těla. Na exponátech, které byly mistrovsky zpracované nám medici ukázali jednotlivé orgány a přidali spoustu zajímavostí. Pravda některé dotazy byly asi dosti netradiční …
S anatomií a patologií lidského těla se chtěli kluci a holky z Céčka seznamovat dýl, než jsem plánoval, vynechali jsme tedy prohlídku Národní galerie a zamířili jsme rovnou do blízkého Národního technického muzea. Moje první návštěva a udělalo na mě dojem. Co víc, na deváťáky udělaly expozice času, historie fotografie a videa nebo dopravy dojem taky. Rozhodně se tam zajeďte podívat. Vyhraďte si ale na prohlídku celý den. Je na co koukat.
Posledním bodem v našem itineráři byl Chrám svatého Cyrila a Metoděje. Tahle zastávka vlastně původně vůbec nebyla v plánu a domluvili jsme se na návštěvě tohoto místa až ve vlaku na cestě do Prahy. Byla to ale správná volba. Jen pár dní před tímto výletem jsme totiž viděli film Anthropoid, v němž byl právě tento svatostánek posledním místem odporu českých parašutistů před jednotkami nacistické Třetí říše. Podívali jsme se na schodiště a ochozy kostela, kde se odehrávaly ty nejtěžší boje mezi německým úderným komandem a českými vlastenci – atentátníky na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Byli jsme i v kryptě – závěrečném dějišti tohoto příběhu. Velmi působivé! Atmosféra toho místa byla násobena tím, že to byly jen dva dny od 75. výročí smrti Kubiše, Gabčíka, Opálky, Valčíka, Bublíka, Hrubého a Švarce. Před kostelem ležely desítky věnců od nejvyšších představitelů státu, velvyslanců mnoha světových mocností i lidí, kteří nezapomněli na hrdinství našich krajanů.
Pak už jen loudavě a unaveně do vlaku a přes mírné zpoždění na trati naposledy vystupujeme v Olomouci.
Nakonec je, myslím, třeba poděkovat mým deváťákům za ty čtyři společně strávené roky.
Karel Dvořák
