Zahnáni do Koutů? Ale kdeže, spíše natěšení do Koutů! Přesně v takovém rozpoložení a za slunného počasí jsme během jedné z březnových neděl vyrazili z naší základny na Heyráku na druhý lyžařský kurz. Cílovou destinací byl opět Hrubý Jeseník, tentokráte však penzion v Koutech nad Desnou s přilehlým skiareálem, který se pyšní nejdelší sjezdovkou na Moravě.
Po hladkém přistání jsme si pověděli něco málo k tomu, jakým způsobem budeme na lyžáku fungovat, což jsme vzápětí museli zopakovat. Důvod? Boule za ušima způsobené nabalenými svačinkami a tudíž zhoršený sluch žáků. Při prohlídce areálu, která následovala, byly boule vystřídány koulemi - těmi sněhovými - které létaly vzduchem během zcela nečekané řežby. Kdybychom tak věděli, že kromě sjezdovek to byl na zbytek pobytu téměř poslední sníh…
Bitvu však všichni žáci 7.B, která se na lyžák vypravila, zvládli ve zdraví, a tak jsme mohli v neděli odpoledne naplno rozbalit lyžování a snowboarding. Vzhledem k tomu, že na svah jsme mohli díky krátké vzdálenosti dojít v papučích, využili jsme opravdu každou minutu, kterou jsme na sjezdovce mohli strávit. I tak jsme byli velmi brzy zpět na ubytování a volné časové okno využili k seznámení s gympláky z Jevíčka, kteří byli po celou dobu pobytu našimi spolubydlícími.
Představte si to probuzení, když ráno otevřete oči a ihned z okna koukáte na fantasticky upravenou sjezdovku. Jak my lyžaři říkáme - ranní Manchester. A hned potom snídaňový raut, včetně míchaných vajíček! Už závidíte? V pořádku. K překvapení instruktorů to však vypadalo, že je většina žáků v dietě. Následovalo tedy výživové okénko samozvaných nutričních poradců - přítomných učitelů. ,,Se tady nebudeme dívat na to, že nemáte energii!” Výsledek? Další den na učitele málem nezbylo.
No a to už jsme jeli v nastaveném režimu. 7:00 budíček, 7:30 snídaně, 8:30 odchod na svah, 12:00 oběd a po něm polední klid, 14:00 odchod na kopec, 16:00 z kopce dolů, 18:00 večeře, 19:00 denní rozkaz a večerní program, 22:00 večerka. V rámci fair play se o náplň večerního programu podělili žáci, učitelé a ve středu i herec Will Smith se snímkem Já, legenda. Ačkoliv se jedná o velmi populární film, polovina přítomných u něj spokojeně podřimovala. Ptáte se proč? Inu, jak praví nařízení, do výcviku je třeba zařadit půldenní volno od lyžování, které bylo nahrazeno kulturně-poznávací činností - pěším výletem na horní nádrž přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé stráně. ,,Milé děti, víte, jak bylo toto vodní dílo postaveno?” ,,Jasně, pane učiteli. To se ufikne kopec, do něho se zakope pár trubek, dole se postaví zeď, nahoře se pustí kohoutek a jak ta voda frčí dolů a nahorů, dělá to elektriku. Co tam máte dál?” A tak děti rozhodly, že nám po cestě zpátky připraví mnohem větší vzrůšo. Vzhledem k uzavření sjezdovek a lanovky v 16 hodin jsme počítali s návratem dolů po svých a po turistické stezce. S čím jsme však nepočítali? Že děti ukecají domů spěchající vlekaře, ti otočí kolečkem rychlosti doprava a my tak zažijeme i jízdu na horské dráze!
Vrátíme-li se k lyžování, chvilkami jsme ostatním zřejmě připadali jako exoti - s hůlkami nad hlavou, bez hůlek, na letadlo, s tleskáním, dřepy… Cvičení ke zdokonalení jsme prováděli mnoho, avšak dvě byla přece jen nejoblíbenější - živý slalom a skoky na vlnkách. Moc rádi musíme zmínit, že na vymýšlení cvičení se podíleli i žáci a žákyně, díky čemuž jsme vynalezli novou metodu, učitelský freestyle.
Poslední večer, tedy čtvrtek, se nesl tak trošku ve stylu kasina. Kartami či hrami jako Dobble nebo Uno se to ve společenské místnosti jen hemžilo, to vše za hudebního doprovodu na přání dětí. Páteční lyžovačka proběhla u některých ve smutnější náladě, protože se jim zkrátka nechtělo domů. Nicméně jak se říká, v nejlepším je třeba skončit, proto jsme po šnyclu s bramborem zamávali horám, zvedli kotvy a nabrali směr Heyrák, kde celý mejdan začal i skončil.
Díky skvělému přístupu všech, od žáků, přes rodiče, vedení školy, instruktory, až po personál, jsme zažili úžasný týden, na který budeme velice rádi vzpomínat. Reklamace nepřijímáme.
